Ahóóój z Jizery aneb Staňáci vodáci

Na začátku června se vedoucí a instruktoři rozhodli poprvé v historii oddílových akcí zdolat řeku – konkrétně Jizeru. Úkol to byl pro mnohé nesnadný, protože na vodě ještě nikdy nebyli, ale našlo se i pár schopných mořských vlků (nebo snad raději říčních ryb) jako třeba já… Kačka … apod., kteří zpočátku začátečníkům poradili. Po dvou dnech jízdy byl úkol splněn a řeka pokořena a vy si nyní můžete přečíst jak vše proběhlo.

Z Prahy jsme vyrazili ve čtvrtek 8. 6. v odpoledních hodinách vlakem do Turnova, kde jsme přestoupili do osobáku na Malou Skálu. Vydali jsme se tedy z nádraží hledat kemp Ostrov, kde jsme měli zarezervované stanování a kde na nás již čekala Šejtkovic famílie, která jela autem s věcmi. Kemp se nám naštěstí podařilo brzy najít. Mohlo tak započít sáhodlouhé budování stanů, o které by se dal v klidu napsat další článek, natočit film a nebo s tím objíždět místní regionální divadla – to bylo totiž něco. Na vlastní kůži jsme si po několika neúspěšných pokusech o navléknutí tyče do stanové celty zakusili stavy vysílení, naštvání a prohry, což u ostatních kempujících vyvolávalo úsměv, smích a u některých dokonce i pláč…. Nakonec se ale vše zvládlo a příjemný letní večer jsme zakončili v místní pizzerii, o které jsme si po zhlédnutí postupu přípravy jídel moc nemysleli.

Jedeme, jíme i spíme v lodi …

Druhý den jsme s ránem, nasycenými žaludky jídlem z nedalekého obchůdku a odhodláním nasedali do auta a vyjeli vstříc první etapě naší cesty a to trase Spálov-Malá Skála. Zkušenější vodáci z nás dali drobnou instruktáž těm méně znalým, nasedli jsme a hurá na cestu. S křikem plným nadšení, strachu, smíchu apod. jsme nasedali do lodí ve Spálově u soutoku Kamenice s Jizerou, někteří se těšili, někteří se loučili se životem a s hlasitým ahóóój jsme poprvé zakoušeli, jaké to je býti vodákem. A pak to šlo ráz na ráz – kámen, doprčic, bacha, jééé převrátíme se … no kdyby na břehu bylo publikum, házelo by po nás peníze, jaká to byla etuda…

Ať žije goučko… Pohled z mostu pod Malou Skálou…

Vody nebylo mnoho, tak jsme se občas prali s drhnoucími loděmi. Zvládli jsme také pouťovou a obědovou pauzu v Železném Brodě, kde už neměli v restauraci kachnu, což nás dost mrzelo… Jez byl na celé naší trase bohužel jen jeden, a to byl jez v Malé Skále, zato jsme si ho sjeli dvakrát (každý den jednou). Všechny ostatní jezy se musely přenášet, nebylo to však nic hrozného.

Piráti jedou…

Druhý den na vodě proběhl podobně příjemně jako ten první, vody na druhé části už ale bylo více a tekla pomaleji. Frčeli jsme z Malé Skály do Dolánek. Navrácení lodí jsme měli vždy dobře dohodnuté, s tím naštěstí problémy nebyly. Je třeba zmínit závěrečný úprk na vlak, kdy objednání hranolek v stánku byla akce na 20 minut … no Joska s Bětkou o hranolky přišly, ale zato stihly vlak :) Přežili jsme!!!

V kempu bylo celou dobu příjemně a díky tomu, že jsme přijeli brzy, jsme měli dobré stanové místo i s ohništěm. Naproti kempu přes řeku se nalézala jedna malá a velice příjemná hospůdka, kde se dalo najíst kvalitně za slušnou cenu. Nemohli jsme proto propásnout šanci jim tam zdemolovat již 10 let opřené okno, aby na nás také nezapomněli. Terezce to bylo ale hodně líto! Vše ale dobře dopadlo. Dokonce se za celou dobu ani nikdo necvakl ani neutopil, i když v jednu chvíli Lucka nečekaně začala zkoumat dno pod náhonem … vše dobře dopadlo. Už teď se těšíme na příští dobrodružství.

Jedno pouťové selfindo…

Voda je fajn, dá se říct, že si už můžeme hrdě říkat vodáci, i když na lodích vlastně skoro neumíme :) A tak se z heslem: „Nemusíš umět na vodě, ale musíš se tvářit, že umíš na vodě!“ se těšíme na další vodáckou akci.

Honza