Banátské putování očima Fífy

Výlet do Rumunska je obrovský zážitek. Když jsme první den večer přijeli do rumunské vesnice Gerník, hned všichni šli do místní hospody na limonádu a zmrzlinu. Po menším oddechu jsme šli na večeři k jedné babičce, která nás hned po vydatné večeři nechala (jako jediná v Rumunsku) podojit STRAČENU (bylo to bezva). Potom jsme se šli ubytovat do její, asi tak 200 m vzdálené ubytovny. Bylo to tam docela velký, kolem dokola v místnosti samé palandy, uprostřed stůl a místo záchodu kadibouda (polorozpadlá). Ráno jsme se nasnídali božské snídaně (přece nepůjdeme s prázdným břichem), zabalili jsme bágly a čekali na jednoho hodného staříka, který měl koňský povoz (bohužel né se stračenama), aby nám vzal bágly.

Po příjezdu povozu jsme toho staříka poprosili jestli nás nevezme s sebou, vzal nás. S povozem jsme jeli po kamenité, hrbolaté a zablácené cestě, pak už jen po kamenité a hrbolaté (naštěstí), po které jsme dojeli až na rumunský tábor u mlýnků. Tam jsme pomáhali (flákali se) s úklidem. Druhý den jsme se na táboře, který už asi 6 hodin nebyl táborem, koupali v ledové, pitné, ale tak průzračné vodě, že tam byli dokonce raci. Byl to dlouhý a hluboký potok který ústí do Dunaje. Proto jsme se tedy dopoledne vydali po proudu směrem k Dunaji, ke kterému jsme se s očekáváním nedostali. Cesta byla ale zajímavá, šli jsme v korytu mezi stěnami skal se spousty malých, ale hezkých vodopádů asi 2 km, než jsme narazili na hlubokou tůňku, takže tam jsme si zaskákali a zaplavali. Když jsme se konečně vrátili zpět do bývalého tábora, tak jsme se naobědvali a odpočívali.

Ten den se již nestalo nic zajímavého až na noc, kdy začalo pršet a my jsme se museli schovat do starých polorozpadlých mlýnků, kterých je po proudu potoka asi 6. Bylo to těsné, skoro jsme se do mlýnků nevešli a ještě k tomu se Káča začala bát veverek, které běhaly po střeše. Ráno jsme vyrazili i se psem, kterého jsme tam našli, do Rovenska. Cesta byla příšerná, ale zároveň hezká. Šli jsme do kopce a zase z kopce a že to byly pořádný krpály! Pak jsme po útrpné cestě došli až do cíle, do Rovenska. Někteří jásali, někteří naopak chcípali, ale všichni jsme byli rádi. Ve vesnici se zrovna chystala svatba, takže sotva jsme se rozkoukali, byli jsme pohoštěni buchtami a koláči. Po tom všem jsme si šli na náměstí odpočinout. Po odpočinku jsme se šli ubytovat do asi nejluxusnější, ale za to asi nejdražší ubytovny, která nás mohla potkat. Všichni jásali (až na platící vedoucí).

Žádná kadibudka s mouchami, konečně splachovací záchod s vanou, na kterou byla stále fronta, bezva postele, do kterých jsme s radostí zalehli. Po tom, co jsme si vybalili, jsme se šli podívat zpět na tu přípravu svatby. Když jsme se vraceli, tak já jakožto FÍFA jsem se s UŠÁKEM ztratil, protože jsme byli pozadu a ostatní odbočili do kostela a my šli dál domů. Doma nám přišlo divný, že tam nikdo není, tak jsme si pohladili místní kotě a šli nazpět. Všichni už nás čekali s bičem v ruce (pro méně chápavé: ten bič neměli), ale bič se asi přetrhl takže v pohodě. Večer jako v každé vesnici jsme měli vydatnou večeři, takže ty tuky co jsme vyběhali, jsme večer zpátky zase nažrali. Ráno jsme se již bez Hnědáka (toho psa), protože vzal roha, už ani nevím z jakého důvodu, vydali na dvoudenní cestu do Bígru (strašná představa, já vím, sám jsem to prožil).

Zase ta samá píseň, nahoru, dolů, doprava, doleva, rovně, ale hlavně né zpět. Až na večer, kdy jsme sešli z kopce a šli údolím podél potoka zarostlou cestou a zapadanou stromy se snem, že najdeme nějakou louku na nocleh. Zní to šíleně, ale byl to docela adrenalin a zábava (pro některé, až moc velký adrenalin). Na vysněnou louku jsme se sice nedostali, ale našli jsme si tam takový útulný plácek, kde jsme si rozdělali oheň a připravili spaní, navečeřeli se a umyli se v místním potoce s nepitnou vodou. Ráno jsme se zabalili a šli (bohužel už bez zásob vody) na druhou polovinu cesty do Bígru. Naštěstí už zbýval jen kousek té úmorné cesty, takže jsme se nakonec přes cestu plnou kopřiv dostali na vysněnou louku, ale pozdě, všichni už se vyspali. Tak jsme si tam dali alespoň voraz, šli jsme se tam vykoupat do řeky (já byl bez bot takže docela chuťovka). Plavali jsme po proudu, ale zpátky to už bylo horší, zvlášť pro mě bez bot. Po plavču jsme se vydali do kopce a z kopce.Všichni chcípali, ne z únavy, ale z žízně, byli jsme na dně, měli jsme žízeň a ještě to blbý sluníčko.

Volal jsem: „konečně“, „voda“, a před námi bylo koryto s pitnou vodou. Napili jsme se a Vítek (smrdutý Dakota) naplnil flašku a šel zachraňovat zbylé opozdilce. Po napití, všichni jásali. Bylo to super. Hned naproti korytu bydlela paní, co nás měla ubytovat, a tak nás šla přidělit k ubytovnám. V domě, kde byli všichni STAŇÁCI (jsou nejlepší) a 3 DAKOTI (jsou nejlepší, ale až po STAŇÁCÍCH), byla sprcha pro 2 a to obří. Hned po večeři jsme do ní vlezli, bylo to boží. Ráno snídaně, balení a odchod d Eibenthálu (kde na nás čekal bazén). Rodina, u které jsme byli, měla takového hezkého vlčáka jménem Rex, který s námi zdrhnul jako Hnědák. Alespoň jsme měli společnost. Cesta nebyla nijak zajímavá až na to, že jsme procházeli starým uranovým dolem – NÁDHERA…

V Eibenthálu jsme se šli ubytovat k jedné hodné, ale zvláštní paní. Když jsem vstoupil do toho baráku, tak jsem si chvíli myslel, že je to perníková chaloupka, ale když to je katolička tak asi těžko. Po ubytování jsme se šli konečně vykoupat – SUPER… Cestou tam jsem měl plavky, takže jsem po koupání zjistil, že nemám kraťasy – TRAPAS…, po zbytek večera jsem musel chodit bez nic (chudák já). Ve vesnici nic moc, až na to, že tam na nás čekalo naše autíčko. Večeře v perníkové chaloupce nebyla nic moc, kyselá polévka a divné karbanátky, ale spaní celkem dobrý. Ráno jsme se šli znovu vykoupat a pak jsme vylezli na kopec nad vesnicí a počítali jsme stohy ve vesnici. Autem jsme pak jeli do Svaté Heleny (to je vesnice, ne žádný kostel) kolem Dunaje, u kterého je obličej vytesaný do skály. Potom je tam také jeskyně, ve které jsme byli – ADRENALIN… Když jsme dorazili do Svaté Heleny, tak jsme po noclehu šli zpátky do Gerníku, ale už bez báglů, takže pohodička. V Gerníku byl konec naší cesty. Asi se ptáte co se stalo s Rexem, zdrhnul nám z Eibenthálu. Z Gerníku jsme jeli domů, po cestě domů jsme projížděli zajímavými městy jako cestou do Rumunska. Ale na cestách autem nesměla chybět hudba: Australská a Kašpárek v rohlíku (né párek)!!