Podzimky na ranči a Fífovy vzpomínky

Náš oddíl začíná mít pomalu ale jistě svého velkého pisálka. Stal se jím Fífa, který píše hezké, dlouhé článečky. Jeden z nich lze přečíst níže. Ponořte se mezi řádky a vyčtěte si něco málo z našich zážitků, které jsme prožili na ranči Vogelsang mezi bizony. Fotografie z podzimek najdete ve fotogalerii.

Podzimky jsme trávili na šumavském ranči, kde to vypadalo jako na divokém západě. Měli tam koně a (bo)bizony, ale stračenky NE :-(. Ale jak to bylo od začátku, takže…

Ve středu ráno jsme se sešli u školy, kde na nás čekal jeden tatínek se svou Audinou a takovou velkou zelenou pojízdnou „popelnicí“. Vyjeli jsme kolem desáté hodiny a jeli jsme asi dvě a půl hodiny.

Cestou jsme se stavili v restauraci na oběd a dali si svíčkovou, VÝBORNOU svíčkovou. Po poledni jsme dorazili na ranč mezi bizony. Jako první jsme se šli podívat do domu, kde byla velká jídelna s dřevěným nábytkem, velká kuchyň a v prvním patře pokoje. Byli jsme rozděleni do pěti pokojů, které měly i svojí vlastní koupelnu. Po zabydlení jsme se vydali na průzkumnou procházku, kde jsme se rozdělili do týmů, v kterých jsme pak po dobu pobytu soutěžili. Po návratu z průzkumné procházky nás čekala vydatná večeře. A po véče jsme si zahráli nějaké ty hry. Průmněrné usínání pokojů bylo tak kolem dvanácté hodiny, takže se nám ráno nechtělo vůbec vstávat.

Druhý den ráno jsme se nasnídali a pak byla asi tak půl hodinová pauza jako každé ráno před programem. Po odpočinku jsme se vydali na kopec a na slatinu (bažiny). Na kopec vedly dvě cesty, jedna vedla kolem kopce, byla mírnější, ale za to delší. Druhá cesta byla sice kratší, ale přímo do kopce. Samozřejmě jsme si vybrali tu kratší, ale v první čtvrtině jsme poznali, že to byla chyba. Asi tak v polovině cesty jsme se napojili na značenou cestu, po které jsme šli kolem rozpadlých sklářských dílen, až nahoru. Nahoře jsme z batohu vytáhli draka a šli létat. Postupně se na něj namotávaly další provázky, aby nám vylétl výš. Když jsme s drakem přelétli silnici, tak byl docela problém s namotáváním, ale zvládli jsme to. Teď jsme už konečně šli na slatiny. Nejdřív jsme šli lesní cestou a hráli jsme různé hry, ale když jsme chtěli jít podle GPS, tak jsme museli sejít z cest přímo do bažin, což se vedoucím nechtělo, tak jsme se ten kilometr (dva) museli vracet zpět na silnici. Rozhodli jsme se že to zkusíme obejít po silnici. Ale po dvou kilometrech jsme zjistili že to taky nejde!!! No tak jsme se zase vraceli.

Zpátky to bylo to samý jako tam. Zas ten kopec, ale dolu už to bylo snažší. Po návratu jsme si čtvrt hoďky odpočali a pak jsme se šli do jídelny najíst a pak zjišťovali náš temperament a pak jsme malovali zvláštníma barvama na takové trojuhelníčky, které teď už nejspíš vysí v klubovně. Když už to bylo hotovo, tak jsme v týmech malovali na mnohem větší obdelník nějaký obrázek, který nás napadl. Tyto obrazy už asi taky vysí. Po ukončení malovánek jsme vytáhli kytary, zpěvníky a začli jsme hrát. Moc dlouho jsme nehráli, protože bylo již dost pozdě, tak jsme si museli jít lehnout.

Ráno jsme hned po snídani vyrazili na Kašperk, kde se natáčel Anděl Páně. Cestou jsme to vzali kolem bizonů, takže docela adrenalin. To jsme šli ještě z kopce, ale pak to bylo už jen do kopce. Na Kašperku jsme vytáhli svačinu a dali jsme si do nosu. Po tom jsme šli na prohlídku. Prohlédli jsme si jednu vysokou věž, ze které je vidět široko daleko. Cesta zpátky byla úplně stejná, až na to že jsme šli opačně. Po návratu jsme si jako vždy odpočinuli a pak jsme hráli deskovky. Pak jsme si dali večeři a pak jsme šli hrát divadlo, které jsme si měli už od čtvrtka nacvičit. Samozřejmě že Záklonovo družstvo vyhrálo, ale mělo silné konkurenty. Všem se divadla líbila, takže to byl vtipný kulturní večer. Jako každý večer jsme vytáhli kytary, zpěvníky a začali jsme zpívat a hrát.

Čtvrtý den ráno jsme byli obzvlášť šťastný, protože nás večer čekaly VDOLKY (mňam). Vyrazili jsme na Kozí hřbety. Cestou jsme hráli různé hry, jako třeba praskání balónků. Taky jsme se snažili rozluštit, kdo je to tajemný EV. Vyluštili jsme, že je to Emanuel Vopička a že hledá poklad v Praze. Po návratu jsme si zahráli takovou hru, že jsme si udělali šachovnici z klacků a pak jsme se šli kouknout na šachovnici vedoucích, kde byly umístěny různé předměty. Museli jsme si to zapamatovat a pak jsme si je museli sehnat a správně umístit na naší šachovnici tak, aby to odpovídalo šachovnici vedoucích. Měli jsme na to asi půl hodiny. Když hra zkončila, tak jsme šli dovnitř a dali si výbornou večeři. VDOLKY ala Káča byly výborný všichni si pochutnali. Po večeři jsme si odpočinuli a pak jsme si zahráli další hru. Při hře jsme museli v týmu sesbírat co nejvíce kamínků pomocí špejle přelomené na půl. Po hře, kdo neměl dodělané obrázky, si je mohl dodělat a taky jeden tým musel znovu zahrát divadlo, protože s nima byl můj brácha Sam a při prvním divadle odmítl hrát. Takže byl další kulturní večer i s kytarou.

Další a poslední den ráno jsme se nasnídali, zabalili jsme si, uklidili, sedli do auta a jeli jsme se cestou domů ještě podívat do Antýglu, kde jsme šli podél koryta, kde se dřív plavily vory a stromy. Bylo to pořád skoro po rovině a bylo to tam moc hezký. Když jsme došli na místo určení, kde na nás již čekaly auta tak jsme si dali sváču a jeli domů…

Toť vše.

Fífa