Staňáckých 72 hodin aneb Pomoc psímu útulku

 /  Joska Marková

Je 13. 10. , odpoledne, jeden z posledních teplých podzimních dnů, světlo se líně povaluje po poloholých ořešákových větvích, po spadaném listím, po psích kožíšcích a barví je do rezava. Náš oddíl se jako tradičně, připojil k projektu 72 hodin.

Dřepím na bobku a vytrhávání tuhé stonky rdesna truskavec (tedy, těžko říct, už jsou tu první ranní mrazíky a druh rostlinek se špatně odhaduje ze zmrzlého hnědého olysalého stonku). Dívám se jak mladší holčičky drbou kartáčem spokojeného chlupáče, křížence jezevčíka s bassettem, dívám se, jak ty starší zodpovědně bojují s hromadami listí na psí zahradě. Dívám se, jak paní Kladivová (paní, co se o tenhle zvláštní – slovem zvláštní myslím to, že dáma si nakonec vydobyla možnost chovat pejsky ve dvou vyhřívaných chatičkách, nikoliv v kotcích, a tak tohle místo působí tak utěšeně – útulek už dvacet let stará) jak uklidňuje jednoho z psíků (má epilepsii a hůře snáší velký hluk – a promiňte mi tu troufalost, ale jak jinak se má poznat to, že je někdo dát zvířátkům tu správnou péči, než když všichni tihle tvorečci, mnozí z nich mají za sebou týrání nebo pobyt v množírnách, se nechávají paní Kladivová pomazlit a v její přítomnosti se uklidňují?)

Usmívám se sama pro sebe. Návštěva tohohle místa mi ukázala, jak to může vypadat, když je něčí zaměstnání také skutečně povoláním (voláním po tom, aby člověk pokračoval  v tom, co dělá.) Tohle je jeden z důvodů, proč se účastnit 72 hodin – přijdete pomoci a setkáte se s výjimečnými lidmi. Přijdete pomoci a vracíte se obdarováni.

Joska

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*